MEXICO 99´ 15.10.1999 – 9.11.1999
Sestava : Novák Michal
Ing. Klouček Jan
Havlíček Petr
Obsah :
1. ZÁPIS – MEXICO CITY 15.10.1999
2. ZÁPIS – MEXICO CITY, TERMINAL NORTE 16.10.1999
3. ZÁPIS – CREEL 18.10.1999
4. ZÁPIS – CREEL 19.10.1999
5. ZÁPIS - GUADALAJARA 21.10.1999
6. ZÁPIS – GUADALAJARA 22.10.1999
7. ZÁPIS – PUERTO ESCONDIDO 24.10.1999
8. ZÁPIS – PUERTO ESCONDIDO 25.10.1999
9. ZÁPIS – PUERTO ANGEL 27.10.1999
10. ZÁPIS – PALENQUE 29.10.1999
11. ZÁPIS – PLAYA DEL CARMEN 1.11.1999
12. ZÁPIS – MERIDA 3.11. 1999
13. ZÁPIS – MEXICO CITY 5.11.1999
14. ZÁPIS – MEXICO CITY 7.11.1999
15. A POSLEDNÍ ZÁPIS – TURNOV RESTAURACE ZATÁČKA 9.11.1999
Poznámky k deníku od blbečků, kteří si myslí, že něco úmyslně vynechávám nebo dokonce snad lžu!
1. ZÁPIS – MEXICO CITY 15.10.1999
Den D konečně nadešel. Odjezd z Turnova proběhl až nečekaně hladce hlavně proto, že Jéňa nepředvedl ani jedno ze svých oblíbených čísel jako např. zapomenutí PASPORTU nebo sprcha a omytí nádobí hodinu po plánovaném odjezdu. Cesta do Prahy proběhla bez problémů, Jéňa políbil Hanku v župánku a mohlo se jet na letiště. Kuna Martin nám po zmizení báglů v tunelu sdělil, že LASER nám zničí filmy a s dobrou náladou odjel. Je to kamarád. Do letadla jsme nastoupili po menším ántré na detektoru, kde se Jéňovi zalíbilo, jak ty futra pípaj, takže si je prošel dvakrát až ho museli vyhodit. Mě strčil celník plácačku mezi nohy a když zjistil, že to píská jenom přezka, tak nás pustil dál. V letadle jsme zjistili, že anglický letušky opravdu nejsou krasavice a jejich průměrný věk je kolem 120 let. Navíc na palubě nečepovali žádný lahodný drink, takže Míša byl z prvního letu zklamán. V Londýně jsme měli 4 hodiny času, tak jsme v letištním baru doháněli alkoholický deficit. Za odvedený výkon jsme si udělili pochvalu a vyrazili na druhou štaci. Letěli jsme JUMBEM, které bylo k naší velké radosti plné lihovin. Kočku z letiště jsme řádně přikrmili a o zábavu bylo postaráno. Když už nás opíjení přestalo bavit a taky už jsme trochu nemohli, dali jsme si mufika. Po 12 hodinách vyčerpávajícího letu jsme konečně přistáli v Mexiku. Počasí jsme chytli skvělí, protože celou cestu bylo krásně, jenom tady je pěkně hnusně. Ještě před vstupem do haly zbavila celnice Míšu přebytečných řízků, klobás a dvou lovečáků, zřejmě ze strachu z šílenejch krav. V hale jsme chvíli bloudili při hledání INFORMACÍ. Až se nám nabídl dobrovolně nějaký cikán a že nám jako pomůže. Chvíli jsme za ním chodili jako oslové až našeho průvodce zastavil pan ŠVESTKA, poslal ho do prdele a nám vysvětlil, že to nebyl oficiální pracovník. Tak jsme se ještě chvíli po hale motali jak Maďaři v kukuřici až jsme usoudili, že si vezmem tágo a pojedem do ňákýho hotelu. Náš lingvista Jéňa usmlouval jednoho taxikáře ze 150 pesos na 100 a my jsme vyrazili. I přesto, že tu ve třech pruzích jezdí šest aut vedle sebe, blinkry tu snad do aut ani nemontujou a navíc náš taxik měl na předním skle pavouka jako svině, tak jsme rychle dorazili do našeho hotelu. Za 170 pesos nás ubytovali a my se rozhodli, že příjezd oslavíme v místním baru. Tam ale po nás vrchní chtěl za 3 trojky piva 65 pesos a za 3 tequily 75 pesos. Tak jsme lokál briskně opustili a koupili piva u pumpy za 24 pesos a zalezli na pokoj. Už máme v sobě pivo i slivovici, takže už jdem spát. Vyhrál jsem postel s chlupatým Míšou a máme jenom jednu deku. Simču neviděl už skoro 2 dny tak uvidím, jak to dopadne.
2. ZÁPIS – MEXICO CITY, TERMINAL NORTE 16.10.1999
Ráno jsme vstali už v 7:00 a po preventivní léčbě slivovicí jsme se za 60 pesos vydali tágem na autobusové nádraží TERMINAL NORTE.
(Obr.1)Tam nám Jéňa svou hbitou španělskoangličtinou zarezervoval jízdenky do CHIHUAHUY. Provedl to tak dobře, že jsme zaplatili jenom dvě a obdrželi tři. Čestný Michal chtěl zaplatit i tu třetí, ale naštěstí jsme včas utekli. Rozhodli jsme se tento úspěch oslavit ňákým mexickým jídlem a tak jsme zašli do místního bufetu a objednali si TORTA CUBANA. Mezitím, co jsme čekali na tu mlsku, tak nějaký dobrý indián Míšu upozornil, že sedí na zasviněný židli. Míša si ji očistil, nás s Jéňou začal opruzovat jiný tlustý indián a to bylo dílo okamžiku, kdy nám další Mexičan zcizil cestovní baťůžek. V podstatě by to nebyla taková tragédie, kdyby v něm Jéňa neměl: FOŤÁK ZA 15 000 Kč, BREJLE, ROZTOK NA ČOČKY, LETENKU, ŠEKY, ZÁPISNÍK, KOŘKU, KŘÍŽOVKY ( I MÉ), A NAVÍC I RYBIČKU. Jéňa ještě s ňákým Mexičanem kterej šprechtil anglicky zavolali fíky, ale ti nikoho -–pochopitelně – nenašli. Takže Jéňa šel zatím odhlásit autobus, kde mezitím přišli na to, že jeden z nás nezaplatil, ale peníze nám vrátili. My jsme si zatím s Míšou otevřeli fernet a čekáme jak dopadne Jéňův telefon na BRITISH AIRWAYS a na ambasádu. Snad to vyřeší v pohodě.
3. ZÁPIS – CREEL 18.10.1999
Výsledkem Jéňova telefonování bylo, že jsme se museli tágem za 50 pesos přesunout na letiště, kde po hodině telefonování s USA zablokoval šeky. Posléze si Jéňa zakoupil roztok na svý druhý oči a už byl zase spokojenej. Z letiště jsme se za 70 pesos nechali dovézt zase na NORTE a vyrazili do CHIHUAHUY (727 pesos na osobu). Byla to první třída (video + WC), takže cesta, která trvala 21 hodin, proběhla celkem v cajku. Do CHIHUAHUY jsme dorazili v 12:30 a hned si zjistili, že za 1 a 1/2 hod. jede další autobus do CREELU. Koupili jsme si lupeny a čekání se rozhodli vyplnit degustací Mexické kuchyně. Po chvilce zevlování se slovníkem, kterej nám byl mimochodem defakto k hovnu, nás zachránil jeden borec, kterej uměl anglicky a společně s Jéňou vybrali pokusný žrádlo. Pokusný králík Jéňa přežil a dokonce mu i chutnalo, takže i my s Míšou jsme si dali kuřecí směs s kukuřičnýma plackama. Bylo to fakt moc dobrý i když dost pálivý. Když jsem si chtěl po dobrém obědě lidsky ulevit, poznal jsem, že se mi to úplně na jedničku nepovedlo. Odběhl jsem teda na WC, kde jsem zanechal své fajnové trenýrky a mohli jsme vyrazit na další štaci autobusem. Cesta do CREELU nás stála druhou třídou 131 pesos a vzhledem k tomu, že mě bylo pěkně blbě a navíc mě začalo bolet v krku, tak jsem celou cestu prospal. Snad zážitky z této cesty podchytí kluci. Vím jediný, že místní indiáni pěkně smrděj. V CREELU jsme na druhý pokus našli celkem pěkný hotel CABANAS BERTI´S za 180 pesos. Na pokoji jsme s Jéňou chytli srajdu jako bič, jen ta kuna Míša měl tuhý. Tak jsme s Jéňou operativně změnili začátek soutěže o první tuhé hovno na období, kdy i Míša dostane řidkou. Dr. Novák do nás s Jéňou narval ňáký prášky, takže čekáme, co to s náma udělá. P.S.: Míša s Jéňou zbaběle využívají toho, že na prášky nemůžu požívat lihoviny a vyžahli už polovinu denaturáku starého Karla. Až budu fit, tak se jim pomstím!
4. ZÁPIS – CREEL 19.10.1999
Ráno jsme ještě chvíli pozevlovali na pokoji a vyrazili do víru vesnice.
V bance jsme bez problémů vyměnili šeky a hned šli prachy utratit za snídani. Kluci už večer našli dobrej bufet s kuřatama, tak jsme ho prubli.
Kuřata byla delikatesní, proto jsme pingla napojili slívkou a mohli jsme vyrazit hledat nějaký zájezd za poznáním. Našli jsme ho v hotelu CASA MARGARITA,
kde jsme zaplatili 150 pesos za ubytováni s večeří a snídaní + 100 pesos na hlavu za výlet na vodopády CUSARÁRE. Asi za půl hodiny jsme dojeli 3 kiláky před vodopády, kde nás šofér vysadil, ukázal směr a řekl, že za 3 hodiny pro nás přijede. To sme věděli
díky tomu, že Jéňa cestou zakoketoval s asi 50 letou vousatou Švýcarkou, která uměla španělsky a přeložila nám to. Krajina byla skvělá – vypadalo to tady jako v Adršpachu – a vodopády ještě lepší.
(obr.2)Udělali jsme tu pár turistických fotek a vyrazili se
vyčochtat pod vodopád. Jéňa to trochu přehnal, protože vykoupal i boty s ponožkama, ale jinak to nemělo chybu. Zpátky k autobusu sme to stihli v pohodě i s Jéňovým pokusem pokadit Mexickou přírodu. Cestou zpátky jsme ještě zastavili v indiánské vesnici,
u laguny a v příbytku jeskyních indiánů. Večer jsme, krom toho, že se stal historický okamžik a já sežral půl fazolové polívky, vyplnili pivem a debatami o ženách a vodních elektrárnách. Krásně jsme se vyspali v pokoji s beznohým Italem.
Ráno jsme vyrazili na placený zájezd za 100 pesos na termální prameny RECOHUATA. Pochod dolů byl celkem v pohodě. Na dně kaňonu bylo úplně skvěle.
Teplá voda, klouzačka, skákačka, nemělo to chybu.(obr.3) Dvě hodiny jsme dole pozevlovali a pak jsme vyrazili zpátky při převýšení 607 m. Cyklista Michal a horolezec Jéňa vypadali, že lezou v pohodě, aspoň to tak vypadalo přes můj zamlžený pohled.
Já už po každých 20-ti metrech musel rozdýchávat vykouřená cigára a fakt jsem myslel, že v této krajině zahynu vysílením. Kamarádi na mě počkali samozřejmě až na vršku, i s vodou. Mají mě rádi.
Na vrcholu jsem se snížil až tak, že jsem řekl, že nemám chuť ani na řízek s bramborovým salátem. Teď, když už píšu deník a mám druhé pivo (snad zadarmo) už vím, že jsem byl omámen z vedra a vyřčenou větu resp. nesmysl dementuji.
5. ZÁPIS - GUADALAJARA 21.10.1999
Po relaxačním výletu to nejdřív vypadalo, že zemřem hned po večeři.
Nakonec nezahynul Hynek, ale Míša.
Já jsem nějakou nepochopitelnou záhadou prohrál s Jéňou v sedmě steak a tak si tu výhru šel Jéňa hned vybrat. Steak jsme si dali v podniku CHAMONIEX. Celkem ušel, akorát byl trošku tužší. Proto sme se rozhodli proložit ho tequilou.
Na tu jsme zašli do baru. Byla výborná jakož i její cena (5 pesos). Dvě jsme tam šoupli a šli do hajan. Míša nám zatím zabral manželskou postel a tak ho Jéňa vypražil na pryčnu. Po namáhavém rozdělování postele na polovinu jsme spokojeně usnuli.
Ráno po snídani jsme se rozloučili s paní domu a vyrazili nakupovat dárečky. Obtěžkáni hmotnými dary jsme ještě zašli do našeho oblíbeného podniku na kuřátko. Nažraný jsme vyrazili na nádraží. Protože v bance nešla elektrika, nastal zásadní nedostatek
valut. Nechali jsme tomu volný průběh a vyčkali na expres, který nás měl dovézt na vyhlídku na COOPERŮV CAŇON. Rozhodčí sice bral dolary, ale chtěl jich 52 za všechny tři, což zásadně nesouhlasilo s LONELY PLANET (dále LP) jako vlastně všechny další
jízdenky! Vlak byl ale přepychovej, tak jsme mu tu almužnu dali a kochali se jízdou v horách. Zážitek to byl boží. V DIVISADERU jsme vystoupili a jen valili oči.(obr.4) Po hodině a půl nám jel další vlak, tentokrát dvojka. Ještě před odjezdem jsme prubli
domorodé TORTAS. Nasedli jsme do vlaku a vyrazili směr SUFRAGIO. Opět nás překvapili cenou 166 pesos na jednoho. Za společnost, kterou nám dělal různý hmyz, který lezl snad odevšad to rozhodně stálo. Vynahradil nám to ale pohled na pohoří, kterým se trať
neuvěřitelně proplétala. Když už byla venku tma, hodil Jéňa řeč s milencema s Dánska a Polska. Ti nám sdělili, že ze SUFRAGIA žádný PACIFIK EXPRES nejede, což nám potvrdil i zřízenec ve vlaku. LP opět nezklamal. Tak jsme museli jet až do LOS MOCHIS. Aspoň,
že zadarmo. Tam jsme se tágem za 60 pesos dostali na autobusák a okamžitě vyrazili za 476 pesos do GUADALAJARY. Po 15 hodinách jsme dorazili na místo. Taxikem jsme dojeli do centra, asi na pátý pokus našli hotel, jmenuje se LA PAZ, pokoj stojí 160 pesos a
my jsme vykoupaný, voňavý a vyrážíme zkusit noční kavárenský život.
6. ZÁPIS – GUADALAJARA 22.10.1999
Noční GUADALAJARA stojí za to vidět. Prošli jsme se po pěší zóně a zapadli do jednoho podniku testnout místní speciality. Dali jsme si PASTOR (17 pesos) a já BISTEK (20 pesos), k tomu 2 piva za 14 pesos a debužírovali si. Byl tam Jukebox, kterej byl pěkně nahlas, takže jsme do něj narvali 15 pesos a hned bylo líp. K výbornýmu jídlu jsme si každej loupli 4 pivka, z toho kluci 2 točený se solí a citrónem. Slušně veselí jsme vyrazili zpět na hotel. Cestou jsme do sebe klapli ještě každej jednu tequilu asi za 20 pesos. Pingl nám vysvětli, že zapíjet tequilu fantou je zhovadilost a že se zapíjí SANGRINOU, což, jak jsme zjistili, je normální sladkej kečup. Ještě na hotelu, když jsme šli na pokoj, nás zastavil Rusák, kterej nám z radosti, že vidí ještě ňáký Slovany, nabídnul svou kurvičku a za hodinu je prý naše. Jéňa mu řek, že si jako chlapi vystačíme a šli jsme zařezávat.
7. ZÁPIS – PUERTO ESCONDIDO 24.10.1999
Ráno, teda spíš dopoledne jsme vyrazili na prohlídku GAUDALAJARY, kterou jsme spojili s vyzvednutím šeků, dříve ukradených.
Po cestě jsme přepychově posnídali na jedné zahrádce míchaná vajíčka se šunkou a čerstvým pečivem, byla také káva a džus, to vše za 25 pesos. GUADALAJARA je opravdu pěkná a stojí za vidění. (obr.5)Hafo pěších zón a starých baráků. Po prohlídce jsme zašli na naše oblíbená grilovaná kuřata, tentokrát s bramborem. Mezitím jsme stihli v čele s naším reportérem Honzíkem zainternetovat
do naší domoviny. Asi v 6 večer jsme na hotelu vyzvedli batožiny a šli hledat zastávku MHD. Po chvilkách zmatků jsme ji našli a za 2.50 pesos jsme dojeli na autobusák. Ještě v autobuse jsme byli svědky toho, jací jsou Mexičani lovci žen. Asi 50-letý chlap
zhruba 5 minut hučel do docela pěkný, asi 20-letý baby, další 2 minuty už měl ruku na jejím klíně a ve finále si dali takovýho francouzáka, že ji pak musel utírat až za ušima. Pobavení jsme vystoupili na autobusáku a za 517 pesos jedničkou vyrazili do
ACAPULCA. Tam jsme dorazili s asi hodinovým předstihem, což nás dost překvapilo. Já jsem si rozespalý myslel, že lidi vystupujou, protože autobus budou čistit švestky, před autobusem na mě ňákej chlapík řval “taxi” a já mu rozuměl “pasy”, takže jsem ještě
zblbnul kluky a na dovršení všeho brejle (sluneční), který mě do tý doby spadli asi 30-krát, spadli po 31 a rozsekalo se sklo, což je u moře docela smůla. Po těchto zmatcích jsme chvíli pozevlovali v hale a vyrazili taxikem za 25 pesos na druhý autobusák,
odkud jsme tak tak stihli v 8:30 spoj do PUERTA ESCONDIDA. Jeli jsme dvojkou za 112 pesos, z čehož jsme se radovali jenom asi do 12:00 dopoledne. Pak autobus začal pomalu nabírat sekeru (objížďky kvůli zemětřesení, rozhašený autobus, vadné rádio, čekání
na Jéňu až se vysere…..) až do výše necelých 2 hodin.(obr.6) Náladu nám zvedl až pohled na Pacific. V PUERTU jsme hned zapluli do hotelu VIRGINIA za 150 pesos, shodili bágly a hurá do moře. Tam jsme skoro hoďku poblbli a vyrazili zkusit nějaký plážový bar.
Našli jsme jeden moc pěkný, navíc tam dávali box Tyson proti už nevím komu, tak jsme tam hned zapluli. Dali jsme si jídlo, Jéňa výborný chobotničky, Michal špagáty teda spíš nudle a já steak na brandy (mimochodem Sir by je za ty porce asi zabil, byly
skoro dětský) a bylo to dobré. Proložili jsme to 3 pivy a 4 plážovými drinky, prodebatovali důležitost kanálu ČT2, zapolemizovali o významu fotbalu v televizi a měl jsem ji jak vidle. Korunu všemu nasadila servírka, která nám sdělila, že nejenže dnes není
“happy hour”, ale navíc nám připočítala ke každému pití 10 pesos za box (mimochodem Tysona diskli), což nám pochopitelně řekla až při Jéňově protestu na výši účtu. Takže jsme se za 937 pesos krásně zpražili, dali jí ještě 3 pesos diško a šli spát. Jak jsme
starý, tak jsme blbý. Už je ráno 24.10., ich habe grosse šajze katze, každej už jsme byli dvakrát na záchodě, ale jinak je pohoda. Sedíme v pěkným bárku na zahrádce, dali jsme si celkem dobrá vejce, džus a kávičku a až strávíme, tak se jdeme válet na
plage. Ať žije pozdní říjen, sychravý to měsíc.
8. ZÁPIS – PUERTO ESCONDIDO 25.10.1999
Po chutné snídani jsme vyrazili na pláž. Jéňa si ještě cestou zakoupil přepychovou potápěčskou výstroj, která spočívala v potápěčských brýlích, které podle mě používali piloti LUFTWAFE. Ohromě mu sluší, zvláště v kombinaci s plavkami, podle kterých se,
jak tvrdí Jéňa, pozná GAY. Na pláži jsme se usadili pod rákosovým slunečníkem, pingl Leonardo nám donesl 3 pivka značky XX (DOS EQUIS) a mohla začít plážová idylka, kterou jen lehce kazili plážoví prodavači různých kravin např. korálí, masek, triček, sítí,
klobouků….atd. Už nás od věčného NO, GRACIAS bolí huba.
Jinak jsou tu takové vlny, že na plavání jsme mohli rychle zapomenout. Ale je to nebeská pohoda.(obr.7) Proleželi jsme tu celý den, a když se začalo pomalu stmívat, objednali jsme si večeři na čerstvém vzduchu. Jéňa si dal opět mořské potvory, my s Míšou oblíbené POLLO s bramborem a nasekaným zelím. Bylo to dobrý a my se pomalu chystali k odchodu. Ještě předtím ale Jéňa zatoužil zahrát si s místními plážový fotbal a lákal mě i Míšu taky do hry,
protože Jéňu samotnýho nechtěli. Moc se nám do toho po té večeři s Míšou nechtělo, ale moje smůla byla, že jsem to předtím Jéňovi slíbil. Tudíž se na mě Jéňa nasral a na důkaz toho se k nám asi na 2 minuty otočil zády. Nakonec pravil, že jde napřed a
zahraje si aspoň volejbal. Nakonec jsme ho u volejbalu našli jak jen kouká a nehraje, protože prej hrajou slabě. Hlavně, že už má lepší náladu. Šli jsme teda na hotel, koupili vody a mastili karty. Jéňa u nich domlask denaturák a pěkně se zmastil, nicméně
nás obral o zhruba 150 Kč. Druhý den ráno jsme vyrazili proměnit šeky a lehce posnídaňoobědvat. Dali jsme si přepychové Pizzy a Míša taky vynikající špagety, každý i s pitím za 60 pesos. Po jídle na Jéňu dopadnul úžeh či opička a pravil, že jde spát.
My s Míšou jsme vyrazili opět na pláž. Leonardo už na nás z dálky mával, takže se nedal odmítnout. Asi po hodince Míša rozhod, že pudem na surfovací prkýnka. Tak jsme si je půjčili (hodina = 20 pesos) a začli lítat po vlnách jako Hajzlhóf v Pobřežní
hlídce. Byla to špička, i když trefit se do vlny tak, že jsme dojeli až na pláž se nám povedlo asi jen třikrát, čtyřikrát. Nicméně to za to určitě stálo.
9. ZÁPIS – PUERTO ANGEL 27.10.1999
Na pláži jsme ještě s Míšou lehce povečeřeli a vyrazili zkontrolovat Jéňu, jestli ještě žije. Cestou na hotel jsme se shodli na 3 možnostech Jéňova způsobu stonání:
a) je mu opravdu hrozně blbě a skučí na pokoji
b) sbalil sousedku z Německa a ze zamčeného pokoje se bude ozývat “Hilfe, mein Gott”
c) šel internetovat s Hankou
“C” je správně. Narval se práškama, vyspal se a šel se vypotit na internet. Večer proběhl celkem v klidu, neboť jsme byli všichni utahaný. Ráno jsme se přemístili k autobusovému nádraží, v kvaltu do sebe narvali kuřátko a vyjeli do POCHUTLY.
Za hodinku a půl jsme tam byli a to za 27 pesos. Z POCHUTLY jsme se hned tágem dopravili za 40 pesos do PUERTA ANGEL. Tam jsme se za 130 pesos ubytovali v hotelu EL CAPY a hned mazali na plážičku. Byl tam božský klid, skoro prázdno a žádné vlny.
Tak jsme si konečně parádně zaplavali, nasbírali nějaké mušle a hodlali lenošit na pláži. Jenže po večeři pod slunečníkem nás Jéňa konečně ukecal na plážový fotbal s místními. Hráli jsme CHECA TEAM s jedním kolaborantem (asi Maradona) proti Mexickému
výběru. Slavně jsme vyhráli 10 : 7, ale plíce dostaly své.
Na hotelu na terásce jsme se ještě úspěšně přežrali a usnuli jak zabitý. Ráno jsme vstali v 9:00 hod. a vzhledem k tomu, že Jéňa večer dohodl projížďku na moři se srazem na pláži v 10:00 hod, měli
jsme i se snídaní docela fofr. Nakonec jsme stejně dorazili s půlhodinovým zpožděním. Náš průvodce už čekal a mohli jsme vyrazit. Ještě jsme si vytáhli loď na moře a vyjeli. Jen jsme vyjeli na volné moře už na nás čihaly obří želvy.
(obr.8)Náš průvodce nám
předved, jak se jezdí na želvě, ale moc mu to nejelo. Posléze jsme si prohlídli pár pláží a na poslední jsme si mohutně zašnorchlovali. Bylo to fantastický. Čistý moře, barevná havěť a Míša dokonce narušil ekosystém, protože se mu povedlo ukrást pár
korálů. Cestou zpět jsme udělali ještě jednu zastávku na šnorchlování a to už jsme byli machři a dokonce už jsme nedejchali šnorchlem vodu. Možná to bylo ještě lepší než předtím, protože tam bylo drobek mělčejc a špica útesy. Asi za 3 hodinky jsme se moc
spokojený vrátili, dali průvodcoj dohodnutých 250 pesos za 3 lidi a vyhládlí šli na hotel poobědvat. Teď už jsme nažraný, Jéňa vyzvídá na Míšoj, jestli se mu líbí Kuršelova sekretářka, Michal je zas nasranej na Závěrku, že se mu nelíběj jeho šusťáky, takže
uvidíme u čeho skončíme. Pozor, s ničím nesouvisející poznámka, právě mi došel kartón cigaret a vagónky mě utěšujou, že tu cigára nejsou tak drahý. Cha, máme před sebou ještě 12 dní.
10. ZÁPIS – PALENQUE 29.10.1999
Z hotelu jsme se i přes předsevzetí že pojedem busem, vydali taxíkem za 30 pesos do POCHUTLY.
Taxikář byl na nás hodný a tak nám do auta přibalil ještě 2 domorodé baby.
K žádnému sexyataku nedošlo a tak jsme neposkvrnění vystoupili v POCHUTLE na
autobusáku. Protože jsme měli ještě 3 hoďky času, šli jsme si prohlídnout noční město. Bylo oproti bílému dni překvapivě pěkné, zvlášť park v centru. Po rychlém občerstvení jsme se vrátili na autobusák, shlédli TOMA a JERRYHO a odjeli s CRISTOBAL COLON za
203 pesos na hlavu do SAN CRISTOBALU. Cestu jsme, dá se říct, celou prospali, takže krom zjištění, že čůrat v serpentinách do mísy, která se normálně zdá obrovská, je jako se trefit svými čůránky do ucha jehly, se vlastně nic neudálo. (obr.9)
V SAN CRISTOBALU jsme si prohlédli docela pěkné město, levně se najedli každý za 50 pesos (předkrm,jídlo,nápoj + kávička či čajíček) a vyrazili do PALENQUE.Ještě v autobuse jsme Míšoj udělili prvního EDU:
LIVE – “Míšo, v CANCUNU zajdem na koridu”
MICHAL – “Na žádnej fotbal mě nedostanete, toho se neúčastním”
MY – “Ale korida jsou přece bejci”
MICHAL – “Ňáká korida přece taky hraje fotbal, nikam nejdu”
MY – “ Udělujeme ti EDU”
MICHAL – “ Stejně na ten fotbal nejdu”
Plni této příhody jsme v 11:00 večer dorazili do PALENQUE. Tam jsme se za 120 pesos ubytovali v POSADĚ LOS ANGELES.
Ubytovali jsme se a za odfrkávání nachlazeného Jéni jsme usnuli.
Ráno jsme se krom Míši nepříliš chutně nasnídali a odjeli za 80 pesos na
osobu na vodopády AGUA AZUL.(obr.10)Asi za hodinku a půl jsme tam dorazili a po vystoupení z auta jsme byli zklamaní. Mumlavské vodopády jsou lepší a máme je za rohem. Jéňa usoudil, že to není možný a že musí být někde dál. Tak jsme se vydali po proudu
řeky. Musím říct, že ty povodně si nevymysleli. Asi po 200 metrech se lehká bahenní cesta změnila v pravou pralesní stezku. Jéňa řek, že to jde prozkoumat dál. Asi 5 minut jsme s Míšou čekali a pak vyrazili po jeho stopách. Cesta byla skvělá, bahna po
kotníky a občas nás to bahno i pojmulo. Po zhruba 300 metrech jsme potkali vracejícího se šťastného Jéňu. Prý tam žádný zázračný vodopády nejsou, ale zato viděl: domorodce jen s bederní rouškou, asi metrového krokodýla, hady a pavouka jako dlaň. Tak jsme
se zasviněný vrátili na začátek stezky, lehce se opláchli a šli proti proudu. Už stánky a restaurace u cesty naznačovaly, že to měl být ten správný směr.
Ty vodopády fakt stojej za vidění, opravdu špička.(obr.11)Cestou z vrcholu vodopádů si chlapci zahráli s domorodými prodavači vskutku zdatně hru na smlouvání a nakoupili upomínkové předměty každý s minimálně 50% slevou. Před odjezdem jsme se ještě
posílili několika pivky, což jsme asi neměli dělat. V autě jsme nejdřív Míšoj udělili druhého EDU, když nám vyprávěl o filmu HRACHOVÁ KAŠE. Až po chvilce jsme pochopili, že myslí HORKOU KAŠI. Pak se začala ozývat vypitá piva. Měchýř se začal neúprosně
naplňovat a jen Jéňa, jako by nic nevypil. Začal toho proradně využívat, chtěl mě šťouchat do břicha, vyprávěl mi o kráse porcelánových pisoárů atd. Naštěstí v největší krizi nás zastavila vojenská hlídka a donutila nás vystoupit. My jsme je začali prosit,
ať nám ukážou hajzlíky. Pravda, čekali spíš Zapatovce, ale když viděli naše utrápené obličeje, tak nasadili jednoho vojáka se sapikem a šli jsme konat potřebu. Jak se ukázalo na záchodě, netrpěl jsem jenom já, ale i Míša, 2 Belgičani a dokonce čůral i
Jéňa. Uvolnění jsme pak dorazili na hotel, opláchli bahno z pralesa a šli se navečeřet. Noční PALENQUE není vůbec ošklivé, ale na terásce je stejně nejlépe. Dali jsme si lehkou véču a začli šprechtit s vrchním. Tomu jsme se asi zalíbili, jelikož usoudil,
že se nám musí představit. Když mi nabízel ruku, chtěl jsem být slušný a postavit se, akorát že jsem zapomněl, že mám u ruky pivo. Jakmile jsem mu oznamoval, že se jmenuji Pedro, bylo pivo na stole. Kluci říkali, že mi to ohromě slušelo. Takže EDU už mám
taky.
11. ZÁPIS – PLAYA DEL CARMEN 1.11.1999
Ještě po večeři se Jéňa rozhodl, že bude degustovat nějaké to vínko, z čehož se vyklubala ochutnávka stolního vína (1dcl),
která ho stála 30 pesos. Dobře najedení jsme odrazili na hotel. V noci jsem se moc dobře vyspal, což naopak netvrdil Míša, který se mnou sdílel lože, neboť jsem ho začal nemilosrdně udit a jak tvrdil, neměl kam uniknout, protože se to v rohu podivně točilo a měl toho plnou hubu. Ale je hodný, ani mě nezbil. Ráno po snídani jsme natěšený vyrazili dodávkobusem za 7 pesos na PALENQUE.
Zaplatili jsme 25 pesos na jednoho za vstup a pak už jsme jen čuměli. Fakticky paráda, dobře zachovalé, prostě nádhera.(obr.12)Asi to tam kdysi slušně frčelo. K tomu se přidal dobrý pocit z nachozených kilometrů, kde podle LP jsme ušli 16 km, ve skutečnosti asi 2 km.
(obr.13)Asi za 3 hodinky jsme vylezli z areálu, kopli do sebe 3 pivka zadaráky, které nám sponzoroval holohlavý
Belgičan, stopli jsme dodávku a vrátili se do města. Čas do odjezdu ke Karibiku jsme strávili v restauraci při mariáši, kde nás Míša nechutně drtil.
V 19:30 jsme vyrazili do TULUMU za 259 pesos. Podruhé jsme v autobuse na videu shlédli “VYJEDNAVAČE” a ráno
v 6:00 jsme byli v TULUMU. Odtamtud jsme odjeli druhou třídou směr COBA. Řidič byl docela AYRTON SENA, takže za chvíli jsme dokonce předjeli jedničku, která vyjela asi o 15 minut dřív. Za 50 minut jsme byli v COBA a vyrazili na památky. Protože byla
neděle, vlezný se nevybíralo. První dojem ze zřícenin byl takový, že Míša potom co položil v pralese kabel prohlásil, že je to tu “strašně krásný”. Jedna polorozpadlá pyramida a ještě k tomu nepřístupná a pak asi 2 km cesta pralesem k druhý pyramidě.
(obr.14) Ta byla naštěstí přístupná, takže když jsme se na ni vyškrábali a rozhlédli se po pralese, tak i Míša uznal, že to tu zas tak ošklivé není. Protože nám po výstupu a následné procházce pralesem docela vyhládlo, šli jsme do vesnice prubnout snídani.
Tu jsme si bohužel moc nevychutnali, protože pingl a šéf místního autobusáku v jedné osobě se seknul u příjezdu autobusu o 10 minut. Po příjezdu zpět do TULUMU Jéňa hbitě zjistil, že roztok na čočky, který předtím nechal v autobuse z PALENQUE, žádným jiným
autobusem zpět nepřicestoval a mohli jsme vyrazit do PLAYA DEL CARMEN.
V autobuse jsme se potřetí podívali na “VYJEDNAVAČE” a za hoďku jsme tam byli a to za 23 pesos.Ubytovali jsme se v POSADĚ MARINELLY za 180 pesos a vyrazili na pláž. První dojem z Karibiku byl dost divný. Podle našich brožůrek měly být pláže v tuto roční
dobu poloprázdné, což v praxi znamenalo, že každý člověk měl kolem sebe 4 metry čtvereční poloprázdna. Navíc u pláže samé lepší hotely, kde se opilí boháči svíjeli do rytmů domorodých kapel. Proto jsme se rozhodli zkusit jestli je skutečně nejhezčí pohled
na svět z oken restaurace.Hospoda, kterou jsme našli sice okna neměla, neboť byla na pláži, ale jinak pravidlo asi funguje. Dali jsme si mořské potvůrky a Jéňa rozhod, že se asi opijem. Nikdo nebyl zásadně proti a tak jsme se na to vrhli. Po třetím pivě
a druhé tequile se Jéňa rozhodl, že se půjde v úterý potápět, po čtvrté tequile už o tom začal přemýšlet i Míša a po sedmé tequile už jsme jenom zpívali a nutili do téhož děti, které žebrali o peníze u příležitosti dušiček. Koledy jsme se od dětí
nedočkali, zato nám nakoledoval pingl náš účet ve výši 650 pesos. Tento výkon překvapil nejen nás, ale hlavně naše peněženky. Jéňa se tedy odmotal na pokoj pro prachy a my s Míšou zůstali v restauraci dobrovolně jako zástava. Jéňa se naštěstí vrátil,
zaplatili jsme a vyrazili si zahrát zábavnou hru “Sledování narvaného Míši, jak si najde cestu na hotel.” Hra až tak srandovní nebyla, protože nás Míša zklamal a hotel našel napoprvé. Před pokojem jsme ještě museli vzbudit dozor hotelu, neboť množství
vypité lihoviny nám nedovolovalo odhalit tajemství jak odemknout pokoj. Mladík nám s pochopením odemkl a my jsme ulehli a ani jsme nemuseli počítat ovečky. Jen Jéňa šel vystřízlivět do Mc Donaldu. Výsledkem této podařené akce je, že už máme všichni zase
srajdu, ležíme tu jako mrchy, když jdem na snídani, tak necháváme dveře od pokoje dokořán a všichni dohromady máme MEGAKATZE. Asi to bude nejhodnotnější den v Mexiku, zatím jsme totiž dneska viděli restauraci vzdálenou asi 30 kroků a holé stěny našeho
pokoje. Kluci šli zkusit rozhejbat kočku na internet a já už neunesu tužku, tak jdu asi dát poledních dvacet.………..
12. ZÁPIS – MERIDA 3.11. 1999
Nakonec jsme se neuvěřitelně zmátožili a vyrazili na pláž. Tam jsme se asi 3 hodiny pováleli, kluci si dohodli potápění a šlo se do nočního města.
Chvilku jsme pocourali, dali pár kvalitních, křupavoučkých HOT – DOGŮ a šli na pokoj. Protože se nám
ještě nechtělo moc spát, Jéňa rozhod, že si vzpomeneme na mateřskou školku a zahrajem si slovní fotbal. Objeli jsme asi 3 kola, po slově “AFGHÁNISTÁN” Míša zahlásil “AUTO”, dostal malého EDU a šlo se spát. Ráno nastal pro kluky den D, neboť ráno v 9:30
bylo dohodnuto potápění. Kluci dostali půlhodinové teoretické školení, zaplatili každý 700 pesos a vyrazili zkoušet gumové oblečky. Padli jim skoro jako ulitý, byli v nich neobyčejně sexy, ale bohužel bylo horší počasí a pláž poloprázdná, tudíž žádné
kočénky neulovili. Dali si tedy chvilku tréninku na mělčině a mohlo se vyrazit na moře. Já jsem měl výlet zadarmo, tak jsem chlapcům dělal fotodokumentaci. Ve 12:00 vzal instruktor Tony naše žabí muže pod hladinu. Naposledy jsme si s klukama zamávali a
byli v prdeli. Asi za 30 minut se první vynořil Jéňa, protože si rychlejc vydejchal bombu. Ale bylo na něm vidět, že to tam dole bylo famózní a rozhodně byl rád, že do toho šel. Za dalších 15 minut vypluli ostatní a i Míša byl vrcholně spokojenej. Jéňa
hned zkoušel instruktora a Míšu na druhý ponor. Oboum se do toho moc nechtělo, ale Tony pak řekl, že za hodinu to půjde. Že ale Míša už druhý ponor nechtěl, zvítězila varianta zajít na placený oběd do naší oblíbené a levné restaurace LA TARRAYA a
slavnostně se zmuchlat.
Vrchní Miguel už na nás z dálky halekal, asi proto, že se mu moc líbil náš předevčerejší koncert. Dali jsme si dobroučký gáblík a vyrazili do jiné hospůdky sledovat CHAMPIONS LEAGUE. Míša fotbal moc nemiluje, proto se šel radši
milovat se Simčou po písmenkách na internet. Nakonec za námi také dorazil a to už jsme s Jéňou měli v sobě skoro celý kyblík plný pěti piv v celkové hodnotě 60 pesos. Při zdolávání dalších kyblíčků jsme střídavě pozorovali fotbal a nohy naší servírky a
když už jsme začali debatovat o výchově našich budoucích synů a dcer, nastal čas opustit lokál. Cestou zpět jsme slupli ještě TORTAS s grilovaným masíčkem za 10 pesos, ale bylo nám to málo, tak jsme ještě zašli k pláži na HOT – DOGY se slaninou. Při té
příležitosti jsme zamávali Karibiku, rozloučili se s místními potápěči a pingly a hurá do vigvamu. Ráno v 7:30 jsme za 88 pesos odjeli do CHITEN – ITZA.(obr.15)Tam nás dost zaskočili vlezným ve výši 75 pesos na jednoho, ale co to pro nás, zámožné
energetiky a kapitalistického vykořisťovatele z Ukrajiny, je. Město bylo skoro tak pěkné jako PALENQUE a dokonce jsme se dostali dovnitř hlavní, smradlavé pyramidy. Chvíli jsme se pokochali ne tak starými, ale moc pěknými a hlavně živými objekty z Německa
a vyrazili na bus do MERIDY za 47 pesos. V MERIDĚ jsme byli za 2 hodiny a hned jsme šli hledat hotel. Po několika pokusech mimo (jeden hotel jako špitál, další zase katakomby a ostaní za 200 pesos) jsme našli hotel EL CAMINANTE za 140 pesos. Hned jsme
ještě zašli na prohlídku města. MERIDA sice není rozhodně tak bílá a čistá, jak píší naše moudré knížky, ale centrum je fakt výborný, zvlášť v noci. Po lehké véče už ležíme na pokoji a zítra prubujeme UXMAL.
13. ZÁPIS – MEXICO CITY 5.11.1999
Po noční honičce s moskyty jsme ráno vyrazili za 20 pesos do UXMALU.(obr.16)UXMAL je sice pěkný, ale velikost areálu rozhodně neodpovídá pálce 75 pesos.
Měli jsme to projitý asi za hodinu a půl a protože autobus zpět do MERIDY jel až za 3 hodinky, šli jsme hledat nějaké papáníčko a při té příležitosti i pivo. Ceny byly opravdu “lidové”, tak jsme šli radši stopovat. Nikdo nás nebral, tak Jéňa dostal nápad, že budem hrát sedmu o možnost na cestě z Ruzyně křenit Míšovi se Simčou. Bohužel mi nedal moc
šanci, tak jen doufám, že Simona přijede v brnění. Asi za hodinku se nám podařili stopnout nějakého Barkase a za 5 pesos nás vzal do MUNY a odtamtud za 16 pesos do MERIDY. V MERIDĚ jsme měli skoro 2 hodinky času do odjezdu autobusu do MEXICO CITY a tak
jsme zašli na gáblík. Dobře jsme pojedli a s Jéňou jsme dostali chuť na nějakou dorážku. Objednali jsme si tudíž TORTAS s masovou směsí, ale Jéňovi se zdála málo ostrá, tak použil poměrně dost velké množství domorodého držkopalu. Když to viděl vrchní,
přinesl Jéňovi ještě jednu ostřejší omáčku. Proto jsem Jéňovi navrh, že když frajer, tak až na půdu a ať si ještě přiostří. Jéňa mě poučil, že on nemusí být frajer, a že zná přesnou míru ostrosti, aby to měl akorát. Výsledek toho byl, že znalec ostrosti
mexických omáček měl na cestě z MERIDY do MEXICO CITY dle vlastních údajů 6-krát sračku a na pokoji posedmé. Jinak cesta (537 pesos) byla dost dlouhá, protože šofér s náma jel jak s hnojem a předjížděli nás i truckeři. Do MEXICO CITY jsme přijeli ve 14:00
hodin druhý den, tedy s dvouhodinovou sekerou.(obr.17) Jéňa podchytil telefonicky letenku a za 1.50 pesos jsme metrem dojeli až skoro před hotel BUENOS AIRES, kde jsme se ubytovali za 115 pesos a máme i telku, kde za 20 minut běžela podle Míši už 6-krát
stejná reklama.
14. ZÁPIS – MEXICO CITY 7.11.1999
Ráno jsme zašli na výbornou snídani s houstičkami obzvláště vypečenými a potom na prohlídku centra města. Na hlavním náměstí už byly rozbalené stany a hučely tam přes sebe různý kapely a bylo to jak na pouti. Rozhodli jsme se uchýlit do prezidentského
paláce. Trochu nás zaskočili tím, že místo vstupného chtěli jako zástavu pas, ale nakonec ho tam Jéňa odvážně nechal, i když to bylo to jediné, co mu po okradení zbylo a šli jsme. Palác je docela pěknej, prošmejdili jsme ho za hodinku, zapsali se do knihy
návštěv a pomalu se přesunuli zpět do ulic. V ohromné tlačenici na tržišti, kterým se stala jedna z ulic, Jéňa projevil obavu, zda-li nemá bláto na hřišti a ohromě nenápadně a to za chůze provedl briskní kontrolu. Výsledek testu byl negativní a tak jsme
to pomalu začali směrovat na Aztécký stadion.
Fotbal měl podle domorodců začínat ve 14:00, podle sobotních novin v 16:00 a podle pokladní na stadionu v 19:00 hodin. Tím nám vznikl nečekaný prostoj 3 hodiny, který jsme se rozhodli strávit pro změnu v
nějaké restauraci. Našli jsme ji až v nějaké chudinské čtvrti a nebyla to ani tak restaurace jako spíš konzum. Odpovídala tomu i cena našeho oblíbeného piva XX, která byla úžasných 4 pesos. Tato příležitost nenuceně se opít s námi pozdržela i odpůrce
kopané Míšu a byl odměněn hnusnou porážkou v kozlu, která pro nás s Jéňou znamenala dobrou náladu za 4 pesos a pro Míšu díru v rozpočtu.(obr.18) Pravil, že s náma teda skončil a odjel tramvají a metrem zpět na hotel. Mimochodem metro stojí jenom 1.50
pesos a je to asi nejrychlejší a nejlepší doprava po hlavním městě, pokud se ovšem vyznáte v tom hrozném mrdníku přestupních stanic. My s Jéňou jsme už nedočkaví sprintili na stadion. Stavba je to dost dobrá, my měli akorát smůlu, že v našem zápase už o
nic nešlo, takže rozhodně nebylo vyprodáno, spíše naopak. Ale fotbal rozhodně stál za 50 pesos, co jsme dali za vstupenku a nedal se srovnat s tou bramboračkou a nudou, co se hraje u nás. Na výsost spokojený jsme v 21:00 vyrazili zpět na hotel. Cestou
zpět jsme se ještě stavili poškádlit bankomat, ale nechtěl nám dát, asi proto, že v budce, do které se dostanete jen na kartu, spal bezdomovec a nevypadal rozhodně na to, že má kartu natož nějaký účet. Když jsme přišli na hotel, Míša ještě nespal a ani
nekoukal na žádný sprostý film, ale na “ČETU”. Tak jsme dokoukli společně a šli spat. Jinak MEXICI CITY je v sobotu v 22:00
hodin úplně mrtvý, všechny krámky i restaurace jsou zavřený, takže tam nemá ani cenu chodit. Ráno jsme jakž takž brzo vstali a už ráno naznačovalo, že náš předposlední den výletu bude trochu zvláštní. Chytli jsme totiž všichni sračku a to jako bič. Když jsme si relativně ulevili, odjeli jsme na náš oblíbený TERMINAL NORTE, abychom odtud vyjeli na TEOTIHUACAN. Stálo nás to 30 pesos
zpáteční lístek a tak se jelo. Za hodinku jsme tam byli a vrhli se hned na stánkaře, abychom jim nechali zbytky našich úspor. Nakoupili jsme tak mnoho upomínkových předmětů, že Jéňa usmlouval skupinovou slevu o 50 pesos níž. A protože nechtěl slevu
zadarmo, tak tam zapomněl brejle. Naštěstí byla prodavačka pěkná a čestná, takže mu je nestopila. (obr.19) Obtěžkáni dárky jsme si prohlédli moc pěkný areál, vydrápali se na obě pyramidy a asi za hodinku a půl pomalu zamířili na zpáteční autobus.
U autobusu ještě někteří z nás, vlastně jen já, zanechali poslední zbytky potravy z těla a jelo se zpět. Ve městě jsme zašli na výbornou kuřecí polívku a fofrem se přesouvali na koridu. Na PLAZA MEXICO, kde stojí aréna pro 50 000 lidí je to z centra
metrem asi půl hodiny, takže jsme tak tak koupili nejlevnější lupeny za 20 pesos, vlezli do hlediště a čekali. Korida začala přesně v 16:00 hodin a jak jsme se později shodli, jsme rádi, že jsme ji viděli, ale už na ni nepudem. Asi byli líní bejci, ale
nás uspokojil až čtvrtý bejk, který nabral jak koně, tak i matadora a stejně, když ho zabili, tak na něj lidi pískali. Asi tomu nerozumíme. Navíc se stal historický okamžik a za celý výlet po Mexiku nám byla poprvé zima. Navíc jsme seděli na betonových
sedačkách, takže Míša má strach z rýmy (POZOR VLOŽKA – už abychom byli doma, protože Míša pod záminkou, že si bere zapalovač, mě začal ošahávat a ještě z toho má srandu!) a Jéňa z hemeroidů. Promrzlí jsme po dvou a půl hodinách odrazili zpět do centra.
V metru si chlapci ze mě udělali nejapný humor, protože se smluvili a chtěli mě nechat ve voze metra úplně bezbranného, samotného a ztraceného. Sice jsem pěkně zmatkoval, ale naštěstí jsem z vozu na poslední chvíli uniknul. Hlavně že maj kluci dobrou
náladu, blbečci. Už pohromadě jsme ještě zašli na kuřátko s bramborem, Jéňa pravil, že si udělá ve sprše pohodu a koupil si na to dvě piva a všichni společně se chystáme na poslední noc v Mexicu. Nejdřív jsem chtěl napsat, že střevní problémy ustupují, ale
co to píšu, tak mezitím už kluci každej jednou byli, takže si to přivezem asi domů. Zlatej gulášek se šesti.
15. A POSLEDNÍ ZÁPIS – TURNOV RESTAURACE ZATÁČKA 9.11.1999
Ráno jsme vyrazili s naším okradeným na BRITISH AIRWAIS, kde celkem bez problémů vyřídil letenku a už jsme mazali na finální kuřátko.
Bylo opět vynikající a po nažrání jsme šli na pokoj balit dárky. My s Míšou byli v pohodě, ale Jéňa se rozhod obdarovat všechny příbuzné a i děti, které nejsou jeho, tudíž se jeho baťoh 2x zvětšil a vážil asi 22kg. S touhle zátěží jsme vyrazili na metro. Dostat se mezi 1000 Mexičanů do jednoho vagónu s naší bagáží byla holá zhovadilost. Nechali jsme odjet jeden
vlak a počkali na druhý, kterej byl sice stejně narvanej, ale už jsme do toho šli natvrdo a použili jsme naše mohutné svaly a taky soustavných střevních problémů a prorvali se dovnitř. Za půl hodiny jsme zpocený dojeli na letiště, hned odbavili baťožiny a
chtěli čekat kulturně na odlet. Jenže Jéňa rozhod, že bankomat je na to, aby se ždímal a vzhledem k tomu, že lesů je na Ukrajině dost, zase jsme v tom lítali.(obr.20) S veselou náladou jsme se rozloučili s Méchikem a začali do sebe hrnout lihoviny na
palubě letadla. S Míšou jsme to trochu odflákli, zato Jéňa dal 6 vodek a už jen spal a sral. Do Prahy jsme doletěli v 21:00 a tam nás čekalo velkolepé a nečekané přivítání. Pitomci ze Zatáčky + Jirka + Simona bez brnění si připravili ceduli s nápisem
MEXICO a Sir tam běhal po letištní hale a vyvolával nás. Šťastný jsme se sešli a hurá do Zatáčky.Toť vše,díky,ahoj!
Poznámky k deníku od blbečků, kteří si myslí, že něco úmyslně vynechávám nebo dokonce snad lžu!
Jéňa:
Tyto poznámky jsou psané z prostého důvodu: PETR je velmi “nestranný” pozorovatel, takže by se na některé věci mohlo k jeho radosti zapomenout.
Mexico City 1.den
Po zoufalém pokusu opilého pingla v hotelové restauraci natáhnout nás na tequile a pivu jsme vyrazili sehnat nápoje někde v ulicích. Petr ve snaze zapálit si cígo a tím dohnat 12-ti hodinovou kuřáckou pauzu z letadla, vůbec nebral v potaz sloup pouličního osvětlení. Velmi dutá rána nám opět napomohla poznat, jak je na tom Petr s IQ. Dobře! Ještěže jsem se s tím sloupem nepotkal já. To by moje hra na inteligenta rychle skončila.
Mexico City 2.den
K téměř přesně popsané příhodě s ukradeným batohem jen několik poznámek:
Pozn. č.1) Mexičtí policajti jsou neobvykle pružní. Po našem relativně rychlém oznámení krádeže jsem s jedním z nich hledal 1/2 hodiny jeho nadřízeného. Když jsme ho konečně našli mě pěkně seřval proč mu oznamuji krádež až po takové době. To jsem opravdu nečekal a rezignovaně jsem se snažil něco bleptat. Výsledek č. 1: Batoh je v prdeli a za debila jsem opět já!
Pozn. č.2) Když jsem se vrátil na místo činu, viděl jsem spokojené chlapce popíjející ferneta a hrající karty. Dorazila mne Petrova snaha utěšit mne slovy: “To nic, vždyť je to jenom foťák, mohlo to dopadnout hůř.” Marně jsem se snažil oponovat vzpomínáním si na letenku, věci k čočkám a další “nesmysly” ztracené i s batohem. No nic 30 hadrů nejsou přece žádný peníze. 1/2 hodiny jsem se vzpamatovával z toho všeho a vyrazil znovu do terénu. Výsledek č. 2: Ztracený batoh hledám pouze já!!
Pozn. č.3) Absolutně nesouvisí s předchozím, jelikož tyto výplody píši po několikahodinovém cáchání v Pacifiku. Vlny jsou sice perfektní na koupání (i když jak pro koho, viď Míšo, jak sis hrábl na dno), ale na napumpování mého krásného těla (ať žijou český vany) odpornou slanou vodu, která mi v pravidelných a velmi malých intervalech kape z nosu. Kdyby nebyly výše psané řádky k nepřečtení, už víte proč!
Pozn. č.4) Pozn. č. 1 a č. 2 nemusí být až tak pravdivé a spoléhají se na moje chatrné znalosti španělštiny a snad práce rukou a nohou, jelikož jsem za svůj neobyčejně příjemný pobyt na TERMINALU NORTE potkal 4 alespoň částečně anglicky mluvících lidi (2 mexičany a Petra s Michalem, přičemž se znalostma vedli naši kluci – Mexičani konverzovali opravdu “skvěle”)
Výsledek č.3: Díky neschopnosti Mexičanů konverzovat anglicky a mé španělsky, jsme nakonec telefonicky komunikovali nejprve přes sekretářku konzulky ČR v Mexiku a poté přes samotnou konzulku. Obě jsou ještě slečny a obě mají velmi příjemné až erotické hlásky. Jenže jelikož já myslím jenom na jedno jediné děvče, žádné neslušné návrhy jsem jim neučinil.
Pozn. č.5) Cesta M.C. – Chihuahua.
Kluci se moc nasmáli u filmu s E. Murphym “Doolitle” nebo tak nějak. Já bez čoček jsem na tom filmu nic tak směšnýho neviděl.
Pozn. č.6) Cesta Chihuahua – Creel
Scéna ala český film “Velká filmová loupež” a scéna s nafukovacím trabantem aneb nikdy jsem nevěřil, kolik lidí se může vtěsnat do autobusu, velikostí podobného naší Karose. Ale zato co pasažér to exponát a téma pro fotografii, opravdu neskutečně krásný lidi. Ten život tady asi není žádný med, soudě dle vráskami poznamenaných tváří. Tato teorie se potvrzuje o něco později, když vjíždíme do hor a vidíme dřevěné “baráky”, ne nepodobné z mnoha fotografií známým …teď to nepřečtu… obklopující velkoměsta v zemích třetího světa. Tihle lidé mají proti obyvatelům příměstských …to samé slovo a zase ho nepřečtu… jednu obrovskou výhodu (alespoň z mého pohledu), úchvatnou okolní přírodu, která jim svou přítomností dodává sílu nejenom v mizerných podmínkách přežít, ale i trochu toho optimismu a radosti, kterou vyjadřují každou chvilku svým okouzlujícím úsměvem.
Michal: Po nádherně stráveném odpoledni u Pacifiku nám Leonardo (místní plážový barman) nosil pivo a naservíroval dobré papání. Honza si dal Krevety, Petr a já kuře. Honza nabízel krevety a Péťa očividně neměl zájem tyto malé mořské příšerky vidět natož ochutnat. Já si dal – byly vinikající, akorát je s tím moc práce, než se labužník k tomu masu dostane.
Po posledním koupání v překrásných a vysokých vlnách jsme si ještě nějakou minutu poseděli a Honza si všiml, že místní amigos hrají plážový fotbal. Ihned za nimi běžel, ale amigos ho odmítli, buďto budou hrát dva nebo nikdo. Honzík se upřeně, …zas to nepřečtu, ale asi to je “prozíá”, ale to slovo neznám…na nás speciálně na Petra a láká ho jít hrát. Péťa si pěkně vychutnává cigaretku a říká si, že v této chvíli má nějaký fotbálek v prdeli. Honzík je smutný a nasraný. Odchází sám, s vizí, že si zahraje alespoň volejbal.
P.S.: Poznámky svých spolucestujících přepisuju tak, jak je doslova napsali, protože se smáli mým gramatickým chybám, tak ať v tom nejsem sám.